Je to tedy oběť, sebetrýznění, nebo lék?

​

Když jsem se do projektu pouštěla a pomalu v sobě hledala nějakou představu, jak by mohl vypadat,

byla Natálky smrt velmi čerstvá. Pár měsíců mi trvalo začít vůbec pořádně fungovat. Pak jsem to ale všechno vyklopila Janu Razimovi a on na to naskočil úplně přirozeně, jako by jen čekal, až s tím já nebo někdo jiný přijde. Obrovsky mi pomohlo, že mi někdo dal důvěru.

Nedlouho na to jsme dostali podporu od Alty, která nám umožnila začít tvořit. Myslím, že ten projekt vlastně potřebovalo hodně lidí. Natálku měl rád prakticky každý, kdo ji znal. Byla ten typ člověka a všem nám chyběla…

 

Jakmile jsme začali zkoušet, koukali jsme s Honzou pořád dokola na její magisterskou práci, na fotky a videa

a ve mě se něco poměrně rychle zlomilo. Ten šílený zármutek zmizel a přerodil se v drive udělat tohle představení, oslavit Natálky existenci něčím, co jí bude hodno. Právě to, že jsme na to byli dva,

měli jsme nějakou misi a plán, jak se s tím vším vyrovnat, mě ohromně vyléčilo. To byl objev, na který nikdy nezapomenu. To pochopení, že truchlení je taky tak trochu práce, práce na sobě a hlavně na vztahu s ostatními truchlícími. Otevřelo mi to uvnitř spoustu dveří, jak tragédii, když už se stala, využít, zaměřit se na to,

co je důležité a vyrůst.

 

Získali jsme také podporu od Tantehorse, což nám dohromady dalo jednu 11 denní a dvě týdenní rezidence. Postupně se k projektu přidávali další a další lidé. Na rezidence se k nám připojil Taro Tamura a vytvořili jsme poměrně solidní základ práce s maskou a choreografie. S Janou Stárkovou jsme napsaly první verze scénáře. Přidal se také Viktor Černický na dramaturgicko-režijní dozor a Sarah Vosobová na hudbu. Na vizuální stránce začala pracovat Pepina Holcová a s takto rozrůstajícím se týmem jsme se dohodli s Dočasnou company, že projekt zaštítí.

 

Pro mě byla všechna ta podpora velký nezvyk, většinou musím bojovat úplně za všechno, tady ale věci přicházely mnohem snadněji a to mi ukazovalo, že dělám projekt, který je potřeba a mám ho dělat dál. Vzhledem k tomu, kolikrát člověk přišel domů a probrečel večer, protože to zkrátka byla emocionální nálož, 

vést tým lidí a navíc se pořád nořit do vzpomínek na Natálku, jsem byla ráda, že některé věci šly snáze.

Myslím, že jinak by to asi bylo dost těžké dotáhnout.

 

V tuto chvíli máme za sebou tři work-in-progress ukázky a poslední týden zkoušení před premiérou v září.

Stále trochu bojujeme s čitelností pro nezasvěceného diváka, zároveň ale stále věříme, že tu správnou rovnováhu dokážeme najít tak, aby představení mohlo fungovat jako rituál takzvaného druhého pohřbu.

Tento rituál vede k ukončení truchlení a znovuzískání životní síly, nejen pro okolí Natálky, ale pro každého,

kdo někoho ztratil a potřebuje někde najít sounáležitost.​​​

​